Chrám sv. Barbory v Kutné Hoře, 2004

Tématem dnešního semináře je chrám sv. Barbory v Kutné Hoře – součást památky zapsané na celosvětový seznam kulturního dědictví UNESCO. Spolu se svatovítskou katedrálou na Pražském hradě a chrámem v Lounech patří kutnohorský klenot mezi nejvýznamnější církevní sakrální stavby tohoto typu u nás. Společným rysem všech uvedených budov je kromě původních, vzájemně se „prolínajících“ stavitelů (Petr Parléř, Matěj Rejsek, Benedikt Ried) i fakt, že pro jejich stavbu bylo použito ve velké míře kamene z blízkého okolí (alespoň pro první, nejstarší období). U pražské stavby to jsou pískovce z Prahy a okolí, v Lounech tvoří podstatnou část konstrukce stavby opuka (opět v kombinaci s pískovcem) a v Kutné Hoře místní písčité vápence či vysoce vápnité pískovce obsahující velké množství skořápek mořských měkkýšů. Se svatovítskou katedrálou má kutnohorská stavba společné i některé další osudy – především úpravy prováděné pod vedením známého milovníka gotiky – architekta Josefa Mockera. Bohužel v té době hojně používaný hořický pískovec se ukázal v případě sv. Barbory jako velmi nešťastná volba. Kombinace uvedeného pískovce s původními vysoce kalcitickými horninami je příčinou rozsáhlého poškození právě mladších – pískovcových částí. Přes vysokou profesionalitu se J. Mocker se svými spolupracovníky dopustil osudné chyby (a je třeba konstatovat, že nebyl sám, dodnes má občasné následovníky) – nedocenil chemicko-technologické souvislosti uvedené kombinace materiálů. Na jeho obranu je třeba říci, že v této době nebyly uvedené znalosti dostupné.

Již delší dobu může veřejnost sledovat burcující zprávy v tisku či televizi o stavu kutnohorské katedrály. Zasvěcený čtenář či divák sice při pozornějším čtení nebo sledování televizních šotů záhy pozná, že kdyby skutečný stav stavby byl takový, jak jej „žurnalisticky zpracované“ informace podávají, bylo by o strach projít kolem kostela ve vzdálenosti menší než několik desítek metrů. Naštěstí tomu tak zcela není, to ale neznamená, že by stavba nevykazovala jak významná statická, tak i „materiálová“ poškození. Dlužno podotknout, že tato „básnická“ licence je zřejmě spolehlivější cesta, jak získat u zodpovědných orgánů finanční dotaci na jeho opravu než střízlivé a věcné konstatování stavu. Nicméně pro vlastní opravu musí být právě co možná nejpřesnější diagnostika stavu materiálu i konstrukcí tím jediným východiskem. Naštěstí v případě „Barbory“ byl takový průzkum zpracován velice kvalitně, a tak bylo možno při návrhu statického zajištění stavby i restaurátorských zásahů na kameni z něj vycházet. Věříme, že příspěvky dnešního semináře zaměřené na průzkum stavu stavby i ty, jež popisují odstranění poruch a poškození, nejen dokumentují pečlivost práce celého řešitelského kolektivu, ale zároveň mohou být inspirací, v některých případech i vzorem pro jiné opravy tohoto typu.

Petr Kotlík, předseda společnosti STOP